Jako vždy, v úvaze jde pouze o můj osobní názor a jelikož nejsem žádný morální arbitr ani nemám patent na eticky správné chování, jsem ochoten se vší pokorou a respektem přijmout názor ostatních a vést diskuzi. Text původně vychází pouze z porovnání dvou lehce protichůdných životních filosofií, řekněme filosofie sportovní proti filosofii horolezce. Korektní definici, tedy kdy se dotyčný může označovat za horolezce, teď nechme stranou a označme tak kohokoliv, jehož cílem je zdolávání vrcholů. Oproti němu stojí humanoid, jehož cílem je sportovní zážitek. A z myšlenkové interakce mezi jejich světy vznikl tento krátký text.
Via ferraty vznikaly už v dávné historii a to nejen během války pro potřeby vojáků, ale i desítky let před ní. První ferrata je datována dokonce do roku 1843. Ta vznikla čistě z turistických důvodů a vedla na vrchol Hoher Dachstein. Měla alpinistům usnadnit přístup na vrchol. I když se od jejich používání lehce odkláním, tato filosofie mi je stále blízká a respektuju ji. Sice už tato filosofie může působit samoúčelně a řekl bych až zhýrale, ale pořád se na to lze dívat tak, že ferraty zprostředkovávají lidem intenzivnější interakci s přírodou. Umožňují lidem zdolat vrcholy na kterých se uspokojují výhledem do okolí, uspokojují se konzumací samotné přírody. Jaký je ale smysl zajištěných cest v kontextu dnešní doby? Jedná se o pomoc lidem, jak se dostat do míst nebo na vrcholy, kam by se svépomocí tito lidé nedostali? Ne vždy a naopak čím dál tím méně. Místo skalní rokle, zajímavého vrcholu, zalesněného údolí nebo hřebenu začínají být cílem turistů samotné ferraty. Cílem je vylézt jich co největší počet a zapisovat si co nejvíce přelezů s těžkou obtížností. Lidé jsou různí a každý má své hodnoty na kterých staví svoje rozhodování o životě. To co mi ale vrtá hlavou a proč vlastně píšu tuto úvahu je moje nepochopení, jak tato premisa o přemýšlení o ferratách jde dohromady s dnešním světem. Trend dnešní doby je zbavovat se chemie v kosmetice a navracet se k bylinným extraktům, trendem je dezinfikovat octem místo dráždivých přípravků, používat dřevo spíše než průmyslově zpracované materiály a trendem je také kvůli ochraně skály nepoužívání zatloukaných skob nebo magnesia. V turismu ale tento trend šetrnosti nevidím. Naopak, ferraty vznikají ve velkém a jejich nadužívání je stále oblíbenější. Je to dobře? Je to udržitelný přístup? Je to princip trhu. Ferraty vznikají, protože je po nich poptávka. Nechci kritizovat ani odsuzovat kohokoliv, kdo si užívá zdolávání ferrat, ani toho kdo k nim navíc vyjede lanovkou. Chci jen podotknout, že je nutná i jistá zpětná sebereflexe a uvědomění si, že se jedná o čistě sobecký a zhýralý počit. A tím nemám na mysli jen ferraty, ale i obyčejnou turistiku, cestování nebo i lezení. A proto si myslím, že onu sebereflexi a větší udržitelnost je nutné promítnout i do turistiky, vytvořit jakousi tradiční turistiku. Naše společnost se natolik mentálně vyvinula, že jsme schopni úvah o svých vlastních činnech a jejich dopadu, o udržitelnosti. Je natolik vyspělá, že máme nejen právo, ale už i povinnost zvyšovat svůj morální kredit. A v mých oblíbených horách, skalách či v přírodě je jedna z možností udělat krok zpět a tím vlastně udělat ohromný krok vpřed. A jak si vlastně představuji takovou tradiční turistiku? Příroda je krásná a naprosto chápu nutnost interakce s ní. Také se tohoto nutnání nemohu zbavit. Proč je ale vlastně nutné, aby na každý vrchol vedla uhlazená stezka? Neměl by být skalnatý vrchol určen jen tomu, kdo na něj zvládne vylézt vlastními silami bez zásahu do skály? A není všude po horách až moc ukazatelů, když máme s sebou mapu? Prostě a jednoduše mi přijde, že zásah člověka do evropských hor je už přílišný a bez vlastní sebereflexe. Přitom trendy doby jdou jiným směrem. A není to vlastně návrat v čase, tedy zahození veškerého pokroku, který jsme za staletí udělali? Nikoliv. Stále nám zůstanou chytré telefony a v případě nouze záchranné vrtulníky. Na co apeluji je jen ústupek z naší vlastní zhýralosti a větší vychutnání si samotné přírody místo služeb v ní.
