5. 8. 2021

Sociální proměna společnosti

V poslední době hodně se svým okolím hovořím na téma osobních a společenských hodnot, o smyslu života a o volbě životních premis. A právě v takových rozhovorech jsem zaznamenal množství názorů dovnímajících se, že se situace ve společnosti zlepšuje. Já to tak úplně nevnímám a to mě nutí k tomu ventilovat své myšlenky a postoje psanou formou. Jistě, zaznamenal jsem na sociálních sítích, zpravodajských webech a osobních blozích celou řadu individuálů usilujících o šetrnější přístup k planetě používajíc princip minimalismu, jehož principem je obklopovat se minimálním množstvím věcí. Tito lidé disponují společenským uznáním v podobě velkého počtu sledujících a společnost tak může vnímat jejich rostoucí vliv a rozmach jako obraz celospolečenského trendu. Může tomu tak být a jsem jedině rád pokud tomu tak i je. Osobně to vnímám ale odlišně. Tito lidé jsou dobrovolně vystavováni na obdiv ostatním, kteří jejich životy pouze konzumují s nulovým nebo minimálním odrazem na své vlastní chování. Jsou obdobou exponátů v muzeích nebo exemplářů v zoologické zahradě, lidé sledují jejich chování, ale pak jdou zase domů žít své staré životy. Jistě tu jsou i jiné tlaky než minimalismus, které mnohem více rezonují i v českém prostředí. Ty opět mohou vyvolávat zdání jisté pseudo ekologizace společnosti. Pořád se ale sám sebe musím ptát, zda to co vidím kolem sebe, je ta vhodná cesta směřování společnosti. Dobrým příkladem mohou být slavná brčka. Opravdu jsou papírová brčka z kterých se nedá pít tou správnou cestou? Nejsou s ohledem na životnost lepší kovová, která jsou téměř nezničitelná? A potřebujeme vlastně vůbec brčka, nelze si vypít vodu přímo ze sklenice? Brčko je tu samozřejmě zástupným symbolem, který poukazuje na jádro problému. Vidím kolem sebe až patetickou touhu nalézat ke všem věcem a službám jejich maximálně zelené protějšky místo snahy zbavit se věcí samotných a omezit služby. Proč se snažit zlepšit morální kredit snahou koupit co nejekologičtější bazénovou filtraci, když mohu žít i bez bazénu? To jsme si opravdu zvykli kolem sebe hromadit tolik věcí, že jediným řešením je změna technologie výroby místo změny nás samých? 

Občas se sám procházím českou krajinou a snažím se přemýšlet o svém životě, o společnosti a o tom, co se vlastně s ní děje a proč se tak vzdaluji společenskému životu. Než vyřknu jakékoliv soudy, chtěl bych se omluvit za neakademické závěry – vystudovaní biologové, sociologové či psychologové mi snad odpustí. Pokud mě ale má žena něco naučila, tak je to snaha přemýšlet do hloubky o světě a vytvářet si dojmy a myšlenky i s ne zcela objektivními informacemi. A tak často přemýšlím o tom, co je společný jmenovatel hlavních sociálních problémů, které kolem sebe vnímám. Zdá se mi, že při honbě za ziskem, kariérním růstem a společenském uznání jsme totálně ztratili kontakt s přírodou. A to vnímám jako největší problém.

Ztráta kontaktu s přírodou a městské prostředí jako takové společnost sociálně transformovali. Místo toho kde budeme spát, co budeme jíst nebo kudy nám teče do domu řešíme otázky typu “kdo, kde a s kým”, čteme bulvár a konzumujeme životy ostatních na sociálních sítích. Díky této transformaci už neřešíme elementární problémy, ale našim životním cílem se stalo společenské uznání. Společenské uznání se naopak stalo oním elementárním problémem. A právě toho se snažíme docílit pomocí kariérního růstu a maximalizace našeho zisku. Toužíme po tom co mají ostatní a chceme se jim hierarchicky vyrovnat a tak se obklopujeme vším, co oni sami vlastní. To nám ale hluboce snižuje morální kredit, dělá nás to zhýralými. V poslední době jsem kolem sebe zaznamenal jeden takový druh hierarchismu a nesmyslného kariérního lezectví. Při rozhovorech jsem zjistil, že osoby stojící v čele velkých firem jsou považovány za TY, které něco dokázaly. Na jednu stranu chápu, že pro někoho můžou být vzorem, ale osobně nedokážu v jejich životě rozklíčovat, co že to vlastně dokázali. Čím byli přínosem? Ve společnosti je nastolen takový řád, že jste označen za blázna, když chcete snížit plat, abyste zvýšil množství svého volného času. Dokonce jste leckde vnímán jako zhýralý a líný, že chcete více volného času pro sebe. Z opačného pohledu chtít více peněz je ospravedlnitelnější? Někdy si říkám, že menší snaha o maximalizaci zisku a větší zpomalení by společnosti více pomohlo i v samotném vztahu k přírodě. Nicméně koronavirus ukázal, že pobyt v přírodě není samospásný. V době pandemie, když byly všechny služby zavřené se mnoho rodin i jednotlivců vrhlo ve velkém do přírody. Občas jsem se také dostal na nějaké frekventovanější místo a brodil se davy. Jak jsem zmiňoval, často jsem v přírodě pouze sám, a tak jsem při každé zastávce trávil čas tím, že jsem pozoroval a poslouchal ostatní návštěvníky. Při těchto sociálních intervencích jsem si uvědomil, jak pouhá návštěva přírody nestačí pro tvorbu zralého vztahu ke všemu živému. Mnoho lidí totiž bere přírodu jen jako další služby, ba co hůře, navštěvuje přírodu čistě za účelem konzumace služeb. Můj oblíbený příklad, který stál u zrodu mé první úvahy, jsou lanovky. Mezi tím chovat se skromně, šetrně a chovat se zhýrale je velmi tenká hranice. I každodenní koupání je svým způsobem ekologicky odsouditelný počin. Držme si ale odstup a určitou hranici racionality. Potom například pořízení automatické pračky můžeme vnímat jako ospravedlnitelný čin. Návštěva veřejného bazénu může působit už jako služba na hraně – přeci jen si vždy můžeme jít zaplavat do nějakého místního jezera. Co ovšem takové lanovky? Ty z mého subjektivního pohledu stojí skoro na konci takové škály a nedokážu jejich stavbu obhájit v jakémkoliv smyslu. To je naše společnost natolik morálně pokleslá, že za snahou osobní zábavy musíme stavět taková monstra? A k čemu vlastně? Jen abychom na naše vrcholy dostaly davy turistů? A naším největším triumfem a ukázka uvědomělosti evropské kultury bude skutečnost, že lanovku jednoho dne spustíme s nulovou emisí uhlíkových plynů? To jako vážně? To opravdu na každém kopci potřebujeme mít postavenou rozhlednu? I na těch vršcích, kde je přirozeně vidět do okolí? Naše společnost je nastavená na velkou konzumaci nejen věcí, ale i služeb. A právě omezení služeb a návrat k přírodě takové jaká je, musí být cesta. Nikoliv ekologizace a tedy morální obhajoba naší rozmazlenosti.

Opět se můžeme vrátit v kruhu a poukázat na spojitost se sociální transformací společnosti. Lidé mnohem více chtějí konzumovat a být konzumováni ve společenském životě, nežli se uspokojovat přírodou kolem sebe. Důležitější se tedy stává pouze záznam a následné sdílení zážitků na sociálních sítích. Protože tam se odehrává dnešní život. Samotné sociální sítě vlastně nekritizuji a vnímám i jejich silné stránky. Chápu i tvůrce obsahu, kteří zásobují odběratele. To, co ale nechápu, je míra se kterou chtějí ostatní pouze konzumovat životy a zážitky ostatních, místo toho zažít je sami jen se sebou. 

Naše odloučení od přírody a následná ignorance umožnila společnosti vytvoření autoritativních skupin, které nás od přírody drží ještě dále – ochránců přírody. V přírodě zakazujeme lidem scházet ze stezek a tvoříme jim pouze vyznačené koridory pomocí asfaltových cest nebo právě lanovek. Tím ale z přírody děláme totéž co ze zmíněného minimalisty – pouze předmět zájmu, který sledujeme z povzdálí. Příroda se stala naší další zoo, kterou navštěvujeme pro zábavu, ale bez interakce. Nechci ochránce přírody nijak kritizovat, jen si kladu otázku, proč má někdo větší právo rozhodovat o přírodě než jiní. Protože mají patřičné vzdělání? Ne. Protože v tomhle boji zastupují samotnou přírodu a její zájmy. Pořád je to ale autoritářská společnost, která je v rozporu s liberálními hodnotami. Je ale zapotřebí, a to právě kvůli naší pokleslé morálce a špatnému vztahu k přírodě. Nebylo by hezké, kdyby se jednotlivec dokázal chovat tak, aby taková zájmová skupina vůbec nemusela existovat? Nemělo by být otázkou dnešní společnosti najít nový zdravý vztah člověka a přírody místo separace a pokusu o co nejmenší interakci? Naše morální hodnoty by měly být tak vysoké, že společnost jako celek by měla nešetrné zacházení sama odsoudit. Na druhou stranu se mi občas zdá, že i tyto autoritářsko ochranitelské ambice nenápadně přechází do ekonomických záměrů. Opravdu je v pořádku, že vstup na nejvyšší vrchol Slovenska nebo Afriky je tučně zpoplatněn? Není už to nárokování samotné přírody? Je to morálně správně? Odstup od přírody je viditelný nejen v divočejších koutech, ale také uvnitř intravilánů. Stavíme si ostrůvky zeleně pečlivě oddělené od betonových chodníků a zakazujeme vstup na tyto pečlivě vypěstované kousky přírody. Není to už trochu degenerativní přístup?

Zdá se mi, že náš vztah k přírodě je výrazně pokřivený a zbavený hodnot. Přírodu si často nárokujeme a transformujeme ji do služeb. A právě tato utilizace je to co konzumujeme, místo přírody samotné. Chodíme se dívat do cirkusů na vystoupení tygrů a slonů. V zoo obdivujeme výběhy nejen ohrožených zvířat, ale i tvorů, které se vyskytují neohroženě ve volné přírodě. Jejich pobyt v takových zařízením pak ztrácí na legitimitě. V zapadlých údolích stavíme lávky pro pěší a kde není rozhledna nebo restaurace, tam nejedeme. Zvykli jsme si nadměrně pracovat, prahnout po zisku, vytvářet nadbytek věcí, konzumovat služby pro zábavu ať už ve městě nebo v přírodě. Zvykli jsme si na sociální život odtržený od našeho biologického základu. Je to možná legitimní přístup, ale je to udržitelný přístup? Uvidíme …

Na závěr bych rád trochu změkčil všechny předchozí myšlenky a vrátil se zpět nohama na zem. Při psaní jsem se často nechával záměrně unést a věty tedy tvořil s až přílišným subjektivním zabarvením. Technologický pokrok je něco, čemu bychom se neměli za každou cenu vyhýbat. Jen je potřeba najít ten vhodný bod mezi zhýralostí a skromností. Hranice je samozřejmě tenká a dost individuální. Osobně vlastním digitální fotoaparát, do práce jezdím automobilem a občas zajdu na závodní okruh na motokáry. V prvním kroku vlastně ani není tak důležité množství zkonzumovaných statků a služeb, ale pouze uvědomění si oné zhýralosti. Důležité je mít v hlavě jakýsi ideál, kterého sice nikdy nedosáhneme, ale stává se naším cílem. Takový ideál nám umožňuje držet si morální mantinely. Věřím a doufám, že pouze takové uvědomění může vést k tomu, že budeme konzumovat mnohem méně, ale zůstaneme stejně šťastni. 

SHARE:
Nezařazené 0 Replies to “Sociální proměna společnosti”