30. 1. 2021

O lanovkách, horách a lidské morálce

Upozornění: Toto zamyšlení nemá odhalovat obecnou pravdu a nemá přinášet objektivní zhodnocení dnešní společnosti. Má být pouze soukromým zamyšlením a snahou najít vybalancovaný způsob života.

Když mám chuť si zasportovat, nebo udělat něco pro své tělo, vyrazím na pár hodin na kolo nebo se proběhnu v místních lesích. Jednou za čas, řekněme dvakrát do měsíce, vyměním silový sport za procházku z centra Berouna na vyhlídku Svatý Jan pod skalou. Moje tempo je sice svižnější, ale pořád se jedná o aktivitu, při které se člověk nemusí soustředit na dýchání, tep a celkové tempo. Mám tedy tak po cestě spoustu času přemýšlet o sobě a o společnosti.

Není tomu tak dávno, co mě na cestě přepadla zajímavá myšlenka. Uvědomil jsem si, jak oproti minulosti málo konzumuji veřejné služby. Člověk je od přírody tvor konzumní – touží po tom zažívat příjemné pocity a opájet své smysly. Nejsem biolog a tak se nebudu pouštět do diskuzí o původu těchto sil, ale pravdou je, že většina z nás touží po nepřetržitém přísunu služeb. Chceme jezdit prozkoumávat přírodní památky, staré zámky a hrady, zdolávat nejvyšší vrcholy, chodit do lanových parků. Toužíme po masážích, saunách a vířivkách. Chceme s rodinou vyrážet do zoo, na motokáry a večer do hospody nebo vinárny na opojný nápoj. Chceme navštěvovat lunaparky, ruská kola a řetízkové kolotoče. Chceme vylézat na rozhledny, bydlet v drahých hotelech. Rádi bychom letěli balonem, skákali padákem nebo se plavili na luxusní plachetnici. Nikdy jsem nebyl muž, který by se snažil ovlivňovat své okolí, vést či prosazovat názory. Nebudu to dělat ani nyní, nechci odsuzovat, hodnotit. Každý se musí nad svým životem zamýšlet sám. Jediné co chci je přinést můj pohled na věc. Tehdá při cestě do Svatého Jana pod skalou jsem si totiž uvědomil, že když se o víkendu nudím doma a chci zažít “ono opojení” – chcete li “uspokojení” – tak nevyrazím do města na lasergame, ale sportovním tempem vyrazím na zmíněnou vyhlídku. Uklidím se do přírody, do místních lesů, uspokojím se pohledem na skalní stěnu, vyhlídkou na okolní kopce. Není to vlastně tak, že jsme ztratili kontakt s přírodou? Neprožíváme fyzický výkon při chytání mamuta, neokouzlují nás hory kolem nás, protože žijeme v zastavěném prostředí, nezažíváme to správné opojení smyslů a tak toužíme po nápravě? Z biologických důvodů toužíme žít zhýralý život, máme potřebu užívat si život naplno a využívat tak všech zbytečných a nadstandardních služeb. Často díky tomu ale ničíme přírodu a svět kolem nás. Nechceme přeci jen od života až moc? Až moc svobody, až moc slasti a až moc užitku?

Na začátku srpna jsem se rozhodl zdolat nejvyšší německou horu, Zugspitze. Původně měla být výprava dvoučlenná, ale bratr se nakonec z logistických důvodů nezúčastnil. Vyrazil jsem tedy na vrchol sám. Být někde sám se sebou je na jednu stranu strašně osvobozující, ale vede nás to k často k hlubokých úvahám o svém životě, což nemusí být nutně pozitivní zážitek. Cestou nahoru jsem potkával podobná individua jako jsem já, navzájem jsme si fandili ke zdolání vrcholu. Nebyla zde žádná nevraživost, ani soutěživost, spojovala nás touha překonat přírodu a tím nás příroda svým způsobem spojovala. Cestu nahoru jsem si v maximální možné míře užil. Samotný vrchol okupovaly masy lidí, ale přesto jsem neztrácel pozitivní naladění, převažovala radost ze zdárného zakončení a zdolání 2300 výškových metrů za 5,5 hodiny. Bohužel jsem byl nucen z časových důvodů využít lanovku pro cestu dolů, což se ukázalo jako kritický okamžik. Prostor vyplňovaly stovky lidí, kteří vyčkávali na příjezd velkokapacitní lanovky. Připadal jsem si jak v ohromném stádu dobytka. Jen co se lanovka vymanila ze stanice, nad mořem hlav se vyrojilo moře rukou držících mobilní telefony a začala hromadná dokumentární akce. Věděl jsem, že to není vyčítání hodná situace, přesto se mi do hlavy usadila negativní myšlenka. Přeci jen jsem byl součástí toho stáda také, také jsem použil lanovku jako dopravní prostředek, také jsem chtěl “jen” dopravit z jednoho místa na druhé. Co když každý jednotlivec v kabině zdolal Zugspitze přesně stejným způsobem jako já? Pak bych neměl právo jedinému z nich cokoliv vyčítat. Přesto tam byla, negativní myšlenka, která hnala mou náladu do záporných čísel. Akcelerace vycházela z jednoduché řečnické otázky – “Jak si někdo může postavit na svém nejvyšším vrcholu takové monstrum? Co motivuje stát zastavět svůj nejvyšší vrchol a zavést sem lanovku?” O to zajímavější otázky to jsou, že na samotný vrchol vedou nejméně 4 pěší trasy, z toho dokonce jedna je prakticky bez nutnosti použít horolezecké vybavení. Otázka má samozřejmě jednoduchou odpověď – jedná se o službu pro lidi, navíc s ekonomickým podtextem. Velká část populace touží po stanutí na nejvyšších vrcholech. Touží po výhledech na zvlněné horské prostředí, na skalní stěny, ledovcová jezera. Touží po tom se na místo podívat, zdokumentovat a sdílet s přáteli. Lidé touží po tom odškrtnout si místa ze svého seznamu a předbíhat se, čí seznam je delší, lidé touží chlubit se svými zážitky. Ale s jakým úsilím? Často s co nejmenším. Lanovka je k tomu ideální prostředek, protože vám může zprostředkovat horský zážitek s nulovou námahou. Ideální ekonomický záměr. Ale za jakou cenu? Za cenu zohyzdění nejvyššího vrcholu svého státu.

Má smysl vůbec hovořit o lidské morálce v tomto kontextu? Nevede to principem rekurze k nutnosti zavržení lidské existence? Však pokud mám pocit, že stavba lanovky na nejvyšší vrchol je zhýralostí a rozmazleností, nemůžu totéž tvrdit i o ostatních službách? Není cesta autobusem jen rozmařilost, nemá smysl všude chodit pěšky? Není vlastní obydlí jen zbytečný luxus a nemá smysl bydlet soběstačně v jeskyni? Není pak ale oblečení projevem bohatství a nemáme se pohybovat po planetě jak nás příroda stvořila? To je filozofická otázka, na kterou si musí každý odpovědět individuálně. Osobně nejsem zastánce extrémních řešení a mám rád jistou vyrovnanost. Vyrovnanost mezi zhýralostí, ale vyspělostí a pokrokovostí, na jedné straně a udržitelností, skromností na druhé straně. A jelikož mám velmi kladný vztah k přírodě a horám, musím říct, že toto nedávné zamyšlení mě dokázalo přivést k cestě větší skromnosti. Uvědomil jsem si totiž, že lanovky jsou pro mne jen zhýralostí a já už ve svém životě do žádné nevkročím.

Lanovka je v tomto smyslu jen symbolikou a reprezentuje všechny předchozí myšlenky. Nejde tady vlastně o lanovky, nejde o zdolávání vrcholů, ani o hory a přírodu. Jde tady o lidskou morálku. O to, zda vlastně naše vlastní vyspělost nevede vysloveně k poklesu naší morálky. Nemělo by tomu být ale naopak? Neměla by naše vlastní vysoká morálka být znakem vyspělé a moderní civilizace? Není divu, že svoboda, znak dnešní společnosti, nevytváří ty správné hodnoty. Svoboda vede k tomu, že drancujeme tuhle zemi víc, než je únosné. Nemůže za to samotný princip liberalismu a svobodné rozhodování, ale to, že vysoké morální principy vlastně naší společnosti chybí.

– – –

Epilog: Na závěr se otočím k otázce, kterou jsem tu ještě vůbec nevyslovil, protože nesouvisí přímo s tématem, ale přitom stála u zrodu mého zamyšlení – “Proč mám tak rád hory a zdolávání nejvyšších vrcholků? A proč stojím o to se potit, zažívat nekomfort, nekoupat se několik dní a přitom se drápat na nejvyšší vrchol v okolí?”. Důvod mého výskytu v horách je jasný. Hory mám rád díky jejich kráse, jejich mohutnosti a megalitičnosti. Hory působí na mé smysly a vyvolávají pocit slasti, užitku a zároveň pokory a nezdolatelnosti. Výšlap na nejvyšší místa je způsob jak přírodu překonávat. Jak odkrývat její moc a bořit nezdolatelnost hor. Proč se ale tak namáhat pro tento počin? Právě proto, že pro mne nikdy neexistovala jiná možnost, jak vrchol zdolat. Už v minulosti jsem moc neuznával lanovky jako způsob překonávání nástrah přírody. Zamyšlení nad tímto pekelným strojem vedla k osobnímu uvědomění, které rozebírá tento článek a věřím, že povede k prohloubení mé skromnosti a k povýšení mých morálních zásad.

SHARE:
Úvahy 0 Replies to “O lanovkách, horách a lidské morálce”