Upozornění: Úvaha má být mým soukromým zamyšlením a je psána se vší pokorou k ostatním s jiným názorem. Text volně navazuje na traktát O lanovkách, horách a lidské morálce (O lanovkách, horách a lidské morálce).
Téma, které ve mně poslední dobou vzbuzuje velkou kontroverzi, je cestování. Dvě protichůdné premisy, které v mé mysli bojují o pozornost jsou asi zřejmé – na jednu stranu chce člověk procestovat celý svět, poznat rozličnou přírodu a udělat si svůj vlastní obrázek o různých kulturách. Na druhou stranu si uvědomuji tu strašlivou zhýralost a neekologičnost tohoto záměru. Nedávno jsem vedl se svým kamarádem debatu nad tématem “jak často mohu létat, aby moje cestování bylo udržitelné”. Náš jednomyslný závěr byl očekávatelný – nelétat. Je patrné, že aby člověk žil udržitelně, asi by si musel zakázat pračku, sušičku a kuchyňské roboty. Musel by se nastěhoval do malého bytu a koupat se dvakrát do týdne. A právě to je zrodem velké bitvy v mé mysli. Jsem povahou dobrodruh a rád poznávám přírodu a nové kultury. Jsem egoista, který rád zdolává více než ostatní a jsem i ješita, který o tom se zápalem vypravuje svému okolí. Zároveň si ale uvědomuji, že toto jsou vlastnosti, které mají své hluboké kořeny v biologické podstatě člověka, ale nemají racionální základ.
Když se mě někdo zeptá, proč cestuji, hned se mi v hlavě vybaví 2 silné okamžiky. První pochází z Mallorky. V 5 hodin ráno, když byla teplota lehce nad bodem mrazu, jsme vstali z hamak zavěšených na stromech a za velmi silného svitu měsíce jsme pokračovali v našem horském přechodu pohoří Tramuntana. Nebylo potřeba využívat žádného sekundárního zdroje světla, měsíc svítil natolik, že bylo krásně vidět na cestu. Vše mělo tajemný nádech a horský terén zcela změnil svůj výraz. Druhý zážitek pochází z Jordánska. Zdolávali jsme zde známý trek z Dany do Petry. Už druhý den jsme byli na cestě a právě jsme se vyschlým korytem řeky vyškrábali do horského sedla nad údolím říčky Wadi Feid. V batohu jsme měli už poloviční zásoby vody, omezené zásoby jídla a na mobilním telefonu svítila známá hláška “no signal”. Jelikož v Jordánsku neexistuje nic jako je horská služba, vzbuzovalo to ve mně pocit strachu. Pocit strachu na jedné straně, ale pocit svobody na straně druhé. V celém okolí nebylo vidět žádného zásahu člověka. Nebyla tu jediná silnice, jediná horská chata. Pouze holá poušť a klikaté údolí od malé říčky.
Takové zážitky, díky kterým zažívám bezprostřední interakci s přírodou a poznávám další její stránky, jsou přesně důvod, proč miluji cestování. Ztělesňují to, co mě nutí i příště cestovat střídmě a vychutnávat si lokality s malým využitím služeb. Svým způsobem využívám tento styl pro ospravedlnění svých cestovatelských choutek. Měl bych se kát za využití letadla a tak se alespoň uklidňuji myšlenkou, že přespávám v divoké přírodě a že právě příroda a pouhý pohled na ni je to, co konzumuji pro své uspokojení.
Uvědomuji si, že se jedná pouze o můj osobní náhled na věc a že by jiní mohli rozcupovat mé myšlenky, když by stejně obhájili návštěvu zahraničních velkých měst. Není to ale náhodou tak, že se v nás vytrácí touha poznat rozličnou krajinu a užít si malebné výhledy? Nejezdíme do ostatních zemí jen čistě za účelem využívání služeb? Je tohle pořád cestovatelská premisa, která je ospravedlnitelná? To je samozřejmě těžká otázka, která má u každého z nás jinou odpověď. Přeci jen je zavrženíhodné jakékoliv cestování, protože se téměř vždy (vyjímky se najdou vždy) jedná o čistě egoistický a sobecký počin. Přesto se neubráním srovnání. Velmi často vidíte na sociálních sítích významnou přírodní památku, ale přitom 60 % pixelů je béžové barvy, jelikož většinu snímku vyplňuje obličej vašeho známého. Neznamená to nutně, že se dotyčný chce chlubit návštěvou místa natolik, že zapomíná na krásu místa samotného? Nemáme chtít raději sdílet právě to co nás uhranulo, místo nás samotných a našich úspěchů? Není právě tato vlastnost “chlubení se” to, co se potichu vloudilo do sociálních sítí a ničí naši morálku? Nemáme se alespoň trochu snažit cestovat s vyšším morálním kreditem?
V poslední době stále častěji potkávám zvláštní typ životní premisy, kdy dotyční touží po celkové osobní svobodě bez ohledu na přírodu. Prototyp svobodného člověka v dnešní době je osoba, která má prolétaný celý svět, letěla balonem, skákala padákem, proháněla se na jachtě v karibiku, jezdila na čtyřkolce a potápěla se v těch nejhlubších místech planety. Nemají takoví lidé někdy až moc velký obdiv? Není více ospravedlnitelný ten, kdo uběhl ultramaraton nebo vylezl na nejvyšší horu světa? – opět připomínám svoji zaujatost vůči přírodě a neochotě vnímat situace nestranně. Není potřeba se nad každou službou pořádně zamyslet, zda ji opravdu potřebujeme, než ji bezmyšlenkovitě zkonzumovat a cítit se díky tomu šťastní? Není to už bezohledné štěstí?
Když už jste tak nepoučitelní jako já a neovládnete chtíč někam vyrazit, je vždy dobré zvážit každý let, zda má opravdu smysl. Není lepší někdy sáhnout hlouběji do kapsy a dorazit do Itálie vlakem? Není lepší se vydat do Rumunska stopem? Přitom humpolácké spaní pod širákem, resp. celkové low-cost cestování je často nejlevnější ale i nejekologičtější a nejkulturnější způsob, jak danou zemi poznat.
Nakonec bych chtěl znovu upozornit na nutnost jistého odstupu od mých myšlenek. Samozřejmě, že člověk, který jednou letí do New Yorku a navštíví tam kavárnu, má menší vliv na planetu než ten, který každý rok létá do Nepálu. Mé myšlenky je třeba vnímat trošku s odstupem, příroda je zde jakousi symbolikou.
